Svatební příběh Vendy a Honzy

Manželé od léta 2014

Byť jsme to k sobě neměli daleko a oba jsme se jeden čas dokonce vyskytovali ve stejném městě a poté i v Praze, bez možnosti online seznámení bychom se možná ani nikdy nepotkali.

Bylo to někdy v únoru 2013, když Honzu na seznamce zaujala jedna slečna, kterou jsem byla já. Napsal mi dvakrát a čekal celé dva týdny, než jsem se konečně ozvala. Už po dvou dnech chatování jsme si dohodli schůzku v kavárně.

Řekli jsme si, že se sejdeme „na půl cesty“ (Na půl cesty mezi Šenovem a Libercem znamenalo v Liberci.) Přijela jsem tedy do města a strávili jsme spolu několik příjemných hodin nad kávou.

Když jsem poprvé otevřela dveře té kavárny a spatřila jsem dotyčného, okamžitě jsem věděla, že mé hledání je u konce, a že jsem našla nejen svého budoucího manžela, ale celoživotního partnera. Jak typické klišé, nad kterým bych se do té doby jen smála a považovala to za citát z příšerné růžové knihovny. Ale stalo se!

Do té doby bych se tomu jen smála a považovala to za citát z příšerné růžové knihovny.

Pokud jsme náhodou nemohli být spolu, pořád jsme si psali. Jednoho dne, když jsem byla na cestách a psali jsme si na Skypu, mne Honza požádal o ruku. Jak jinak to provést, než písemně zatím. Bylo 7. srpna 2013, když jsem po dlouhém čekání zakřičela své ano! Měla jsem však jednu podmínku, aby tento způsob požádání byl jen nanečisto.

Na naši první společné dovolené v Portugalsku mě požádal již osobně. Byl vlahý večer 17. září a v nádherném městě Porto mě můj vyvolený požádal o ruku a tentokrát již z očí do očí. Řekla jsem, že ho čeká ještě jedna těžká zkouška a to požádat o svolení mého tatínka. Neváhal ani přes varování, že mě nebude můj táta chtít jen tak dát. V půlce října ho při jednom společném obědě požádal o svolení. Tatínek nakonec kapituloval 🙂

Společné putování životem jsme zpečetili 11. července 2014 (tedy přesně patnáct a půl měsíce od našeho seznámení) společnou krásnou svatbou v zahradách zámku Sychrov. V zimě jsme společně vyrazili na Nový Zéland. Na dobrodružství života už tak nejsme sami.

Děkujeme a přejeme co nejvíce takových pohádek, s pozdravem Vendy & Honza Hajíčkovi.